V 6:50 sraz s Mitchem na recepci hotelu. Všichni čekají na Davida, který vstává na poslední chvíli a ještě vyměňuje tkaničky u kanad. Z nádraží odjíždíme speciálním elektropojezdem bez prodávajících a průvodčích zadarmo. Tento vlak je pouze pro zaměstnance elektrárny, kteří oblečení v letních šatičkách a košilkách na nás dost divně koukají, ale musí být zvyklí na horší. Mitch nám vyprável, že před rokem sem přijeli dva francouzi, kteří měli něco jako kosmické skafandry – za minutu se usmažili (teplem). Příroda jíž míjíme je krásná, bažinatá, nikde ani živáčka. Semtam opuštěné polorozpadlé stavení. Míjíme totálně zarostlé jakési seřadiště.
Trať byla vybudována v roce 1986 pro rychlé spojení energetiků do zaměstnání a velkou část vede na Běloruském území – tenkrát s rozpadem SSSR opravdu projektanti nepočítali.
Sedíme po skupinkách, jak bylo ve vlaku místo. David s Janou, o kus dál osamocený Mařena a Viktor s Mitchem a jeho ženou Naděždou. Mitch se posmívá Viktorovi, že nerozumí ani slovo a se svými přátely probírají Mařenův incident v maršrutce.
V půlce cesty Mařenovi začíná pípat špatně nastavený dozimetr. Jsme opět za kretény. Všichni jsou paf.
Po asi hodinové jízdě vlak brzdí a k našemu úžasu přejíždíme po mostě řeku Pripjať a koukáme přímo na elektrárnu a její jednotlivé budovy včetně 4. reaktoru. To jsme rozhodně nečekali, že vlak zastavuje přímo u elektrárny.
Celé nádraží je pokryto něčím jako linoleum, hned u východu nám vojáci kontrolují papíry. Plný vlak lidí se valí přímo do elektrárny i okolí – pracovat. Nikdo radiaci neřeší. Ona zde opravdu ani není, jak později zjišťujeme. Všude v nádražní budově je cítit divný zápach, něco jako guma. Nastupujeme do starého autobusu, který nás odváží přímo okolo elektrárny blíže k městu Pripjať. Cestou nám Mitch ukazuje svojí kancelář, která je cca 100m od bloku 4. Vystupujeme kousek před cedulí připomínající založení Pripjaťi v roce 1970. Pak od cedule pomalu jdeme cca 2km přímo do evakuovaného města. Kousek od nás se rozkládá tzv. Červený les, který byl (a je) nejvíce kontaminován. Je to snad už jediné místo, kde je stále ještě nebezpečná radiace. Nejsou odtamtud slyšet ani ptáci, ani hmyz. Na rozdíl od ostatních míst, kde se přírodě opravdu daří výborně. Ekosystémy bez zásahů člověka, který jinde všechno reguluje, fungují perfektně. K žádným mutacím kmenových buněk u žádných živočichů vlivem radiace nedošlo a nedochází. Jak si někteří mohou myslet. A pokud, tak chybný genetický kód příroda selekcí už dávno vyřadila.
Mitch vypráví, že zde žije spousta vlků, medvědů, obrovských divočáků a například i kůň převalského, který zde byl vysazen uměle a daří se mu výborně.
Přicházíme ke vstupní bráně do města Pripjať, která v 86. roce měla 60000 obyvatel. Dnes je tu prázdno a navíc Bělorusko-Ukrajinská hranice, takže opět vojenská hlídka kontroluje dokumenty. Jsme vpuštěni dovnitř a pomalu kráčíme jako v džungli zarostlou hlavní ulicí, na vysoké okolní paneláky není skrz zeleň téměř vidět. Po chvíli projíždí žlutý nákladní Kamaz se symboly radiace, který slouží k převozu kontaminované suťe.
Šplháme do prvního 14ti patrového věžáku, kde stoupáme patro po patru až na samotnou střechu. Mitch má o nás strach, pořád před něčím varuje a ukazuje se slovy „be carefull“ nebo „ostoróžno“. Zde se nám teprve otevírá celé panorama Pripjaťského gorodu. Je vidět na 4. reaktor a i na dosti vzdálený obrovský radar, který monitoroval a monitoruje celou oblast před případnými leteckými útoky. Dále ruské kolo a spousty panelových vysokých domů, nižší budovy nejsou skrz vysoké stromy vidět.
Poté nás Mitch vede zarostlými ulicemi ke školce. Chodníky a parky jsou neprostupně zarostlé i širší silnice jsou zabírány od krajů zelení. V interiéru školky vidíme spousty pohozených hraček, plynových masek, zaprášených nástěnek...
Dále se naše cesta ubírá do základní školy, kde je opět plno rozházených věcí: Knihy, učebnice, sešity, vzorové nástěnky, stoly, židle, didaktické pomůcky apod. Mitch varuje před netopýry se slovy „be carefull“ – opět! Dvůr uprostřed školy je pochopitelně také naprosto zarostlý.
V dalších chvílích se prodíráme houštím od školy směrem k plaveckému bazénu, který má 5 metrů hloubku. Před vstupem do budovy je vytvořen málý dekontaminační bazének (dnes zarostlý), který sloužil k očistě lidí, pracujících na likvidaci havárie. Bazén byl používán do roku 1995 likvidátory havárie! Vnitřek je potažen speciálním linoleem – údajně jiným, nežli nádraží.
Pokračujeme k jakémusi náměstíčku, kterému vévodí velké ruské kolo a hned vedle se nachází autodrom, kolotoč, houpačky.
Odtud směr kino, kde Mitch ukazuje na nízký trám dveří se slovy be carefull, nicméně Víťa se jebne do hlavy a Mitch kroutí hlavou. Jeho přehnanou starostlivost jsme nechápali, teď už se ničemu nedivíme. Uvnitř kina je spousta transparentů a obrazů připravených na 1.máje – Agitpunkt. V kině je nejnižší radiace, kterou jsme kdy naměřili (včetně Polska, ČR, atd.)!
Cestou ke slepému rameni řeky Pripjať míjíme autobusové nádraží. Vidíme potápějící se loď a za obzorem obří jeřáby. Při návratu zpět na schodech od řeky naměříme zatím nejvyšší radiaci a celkově nejvyšší v Pripjaťi.
Děláme si poslední fotky, míjíme Leninovo divadlo, jakýsi jaderný výzkumák a odcházíme směr vstupní brána a elektrárna.
Jsme už celí uondaní z tepla v kombinaci s naším oblečením. Přicházíme k elektrárně, Mitch nás vede do jakési administrativní kanceláře, která je hned naproti 4 reaktoru. Uvnitř se nachází propracovaný model bloku 4 a milá paní nám nabízí přednášku o události v ruštině a angličtině.Volíme angličtinu, posloucháme, prohlížíme model a okolní fotografie. Hned na pravo od modelu reaktoru je prosklená stěna, která ukazuje skutečný reaktor v celé své tajemné, hrozivé, ničivé krásne – jen se dívat, NE fotografovat.
Vycházíme ven a dle instrukcí se nacházíme na jediném místě, ze kterého je povoleno 4 blok fotografovat. Pořizujeme nutné foto a Mitch nás již popohání k dalšímu tlapání, kromě Davida jeho tempu nikdo nestíhá (David léčil puchýře na nohách dobrých 14dní po návratu). Obcházíme komplex celé elektrárny a směřujeme do místní zaměstnanecké kantýny na obídek. Procházíme kontrolním dozimetrem, kde každému skočí nápis „čisto“ a dáváme si první skutečně vydatné jídlo při našem pobytu na Ukrajině. Játra s bramborovou kaší, polévka s koprem, kompot ve sklenici se šťávou, kefír, zeleninový talíř s vejcem a palačinky. Mitch bere v kantýně ještě chléb a vyrážíme na nepříliš vzdálený most přes kanál, chladicí vody 4 bloku. Na první pohled se voda hemží rybami, velkými, hbitými, krásnými. Házíme kousky chleba do vody a za nedlouho se voda hemží ještě mladými dvoumetrovými sumci.
Pak pokračujeme směrem k budovám bloku 5 a 6, které byly v době havárie rozestavěny. Zůstali tak dodnes. Za nimi se tyčí dvě rozestavěné chladicí věže, je na nich umístěno i lešení. (blok 1-4 měl chladicí vodu v zemi) Budovy bloku 5 a 6 míjíme a Mitch nás vede do obrovské montážní haly, kde nám ukazuje jednotlivé díly reaktoru č. 5. Dělníci tu pracují na demontáži kolosu. Šestý reaktor je dnes už rozebrán, ještě že nestihli postavit všech plánovaných dvanáct bloků. Hned vedle je jeřáb s nostností 8000t, který sloužil k finální montáži hlavních částí reaktorů.
Mitch telefonicky zařizuje jednoho z tranzitů, které zde slouží k přepravě zaměstnanců a různých delegací a exkursí, čekáme asi 20min. Poté frčíme mikrobuskem po místních prázdných silnicích okolo rozestavěných chladicích až k závoře, která chrání onu „nejuzavřenější“ zónu. Přijíždíme do městečka Černobyl. Tady už funguje „normální život“, bydlí zde především ostatní zaměstnanci elektrárny. Staré vesnické domky jsou těžce v rozpadu a totálně zarostlé, okolo nich jsou novější sovětské paneláky, kde žijí obyvatelé. Zastavujeme u pomníku „těm, kteří zachránili svět“ – hasiči a všichni, kteří se obětavě (na rozkaz) podíleli na bezprostřední likvidaci havárie a zemřeli strašným způsobem na nemoc z ozáření. Mitch nabízí typicky turistickou fotku.
Jana, pro dobrý zaběr, fotí sochy již na cestě, samozřejmě po rozhédnutí se! Ovšem Mitch opět napomíná, co blbne, že stojí na cestě! Měl o nás asi opravdu strach… Ujíždíme kousek dál – zastávka u muzea hasičské techniky z Černobylu. Před každým vozidlem je cedulka „Stoj, radioaktívnosť“. Blížíme se s dozimetrem a pochybujeme o tom, že by se jednalo skutečně přímo o techniku použitou při likvidaci havárie. Dozimetr ukazuje pouze 0,14uSv. Např. ve Viktorově kanceláři ve Špindlerově Mlýně jsme naměřili 0,20uSv. Kousek odsud je pomník všem objetem Černobylu z let 1986-2006, dále jakýsi pomník z roku 1922 připomínající založení SSSR a pomník druhé světové války.
Míříme ke zdejšímu skutečně skvostnému pravoslavnému kostelu a pak dále k nějáké cihlové hranaté boudě zarostlé v louce s plechovými dveřmi a jakýmsi nápisem v hebrejštině a Mitch vysvětluje, že nedávno zjistili, že je zde pochován jakýsi izraelský král a že se o to Izrael moc zajímá.
Nasedáme do mikrobusku a ujíždíme zpět přes kontrolní bod až k elektrárně. Vystupujeme skoro u nádraží a míříme na připravený vlak, do kterého se už houfují i zaměstnanci elektrárny. Ještě vojenská kontrola, průchod dozimetry a už jsme zase na zalinoleovaném peróně. Mitch nabízí žvýkačky, bereme si. Viktorovi padá na zem, Mitch se chytá za hlavu a má z toho evidentně ohromnou legraci.
Cesta vlakem příjemě ubíhá uprostřed krásné přírody. Kousek po přejetí řeky Pripjati spatřuje David kousek od vlaku ohromného soba jak z potůčku kouká na projíždějící vlak. Opět mu nikdo nevěří. Naděžda – Mitchova manželka nám dává vodu, když vidí, v jakém zuboženém stavu se nacházíme.
Kousek před Slavutičem začíná pršet, vystupujeme do deště, Mitch nabízí Janě deštník, ale nám déšť přšel skoro vhod, takže odmítáme a utrmácení se pomalu suneme deštěm na hotel. David a Mařena s tím už mají evidentní problém – David puchýře, Mařena opruzeniny.
Po rychlé a opět studené koupeli vyrážejí David a Viktor na nákup do Sajuzu. Po zdánlivé hodině čekání volá Jana a Mařena Davidovi, co jako že se stalo. Takže skrz roaming se nám, 15ti minutové posedávání před školou a popíjení slaboalkogolné limonády a kouření cigaret, trošku prodražilo.
Večer trávíme v hotelu. Popíjíme, vyprávíme si, rozpýcháváme puchýře, mažeme vyrážky, kouříme z okna a někteří chodí i ven.
Limity pro vnitřní ozáření:
1 mSv/rok - limit pro obyvatelstvo (civilní osoby)
20 mSv/rok - limit pro pracovníky s radioaktivními látkami
50 mSv/rok max. 100 mSv za 5let - pracovníci v radioaktivním prostředí
běžná přírodní radiace je do 20uSv/h
1x zrentgenování člověka může být dávka až 5mSv
Naměřené hodnoty:
ve vlaku cestou do Kieva: 0,09 uSv/h
ve Slavutiči: 0,15 uSv/h
u Elektrárny 1,30 uSv/h
v Pripjati - na asfaltových cestách: 0,30 - 0,70 (hodnoty se měnily poměrně rychle)
mimo cestu (asi 1,5m od silnice) stoupala radiace z 0,54 na 1,26uSv/h
uvnitř 14ti patrového paneláku: 0,27uSv/h
na jeho střeše: 0,54uSv
cestou k bazénu křovisky: 1,1 - 1,2uSv/h
před restaurací: 1,36
před Kinem: 2,2uSv/h
uvnitř kina: 0,01uSv/h - úplně čisto
cestou k jezeru (mimo silnice po trávě): 2uSv - 4,7uSv (zatím nejvíc)
zpět u elektrárny: 1,1uSv/h
blíže k sarkofágu: 2,2 - 2,6uSv/h
uvnitř budovy (informační kancelář): 0,14uSv/h
u okna v téže budově: 3,19uSv/h
venku před budovou (odkud jsme fotili sarkofág): 4,85uSv/h
cestou do kantýny: 2-3 uSv/h (v jednom místě to vyskočilo na 10uSv/h)
v okolí hasičské techniky, co se údajně podílela na hašení: 0,15-0,16uSv/h
Během pobytu v oblasti okolí CNPP a Pripjať jsme absorbovali 0,023 mSv - roční limit pro obyvatelstvo je podle "vyhlášky č. 307/2002 Sb." (http://www.sujb.cz/docs/v307_02.pdf) pro vnější záření s průměrem na 1cm2 kůže hodnota 50mSv/rok
Sbírka zákonů č. 307/2002
§19
Obecné limity
(1) Obecné limity jsou
a) pro součet efektivních dávek ze zevního ozáření a úvazků efektivních dávek z vnitřního ozáření hodnota 1mSv za kalendářní rok nebo za podmínek stanovených v povolení k provozu pracoviště III. nebo IV. kategorie vyjímečně hodnota 5mSv za dobu 5 za sebou jdoucích kalendářních roků.
b) pro ekvivalentní dávku v oční čočce hodnota 15 mSv za kalendářní rok
c) pro průměrnou ekvivalentní dávku v 1 cm2 kůže hodnota 50mSv za kalendářní rok
……..
Shánění dozimetru pro expedici Čáp:
Původně jsme si mysleli, že seženeme dozimetr přes armádu ČR. Jenomže nikdo nebyl ochoten, tento citlivý a ne zrovna levný přístroj, zapůjčit. Bylo úterý (tři dny před odjezdem), doufali jsme, že Mitch bude dozimetr mít.
Viktorovi to ale nedalo a začal se ve věci více angažovat.
Jedna z možností byla, dozimetr koupit. Conrad prodával starší typ za 4500,- Kč, to není málo, ale po rozpočítání čtyři lidi by to nebylo až tak neúnosné - obzvlášť pokud nám to může zachránit život, nebo přinejmenším zdraví. Jenomže tento typ se už neprodává a Conrad má v nabídce jiný přístroj za přibližně 10tis. korun. Viktor zavolal na informace, aby se dozvěděl, kde se nechá sehnat onen přístoj. Paní nejdřív nevěděla co po ní chce. Ale vzala si od Viktora telefonní číslo s tím, že pošle nějaký kontakt, pokud něco najde. Po asi 15 minutách přišla SMS se dvěma kontakty - jeden z nich byl na firmu EMPOS zabývající se snad všemi druhy měřícíh přístrojů.
Pan Jelínek z firmy EMPOS byl ochoten nám přístroj zapůjčit s tím, že pokud ho poškodíme, musíme si ho koupit.
S tím jsme souhlasili a den před odjezdem na Ukrajinu pro něj jel Mařena do Prahy.
Ve Slavutiči se Viktor Mitche před odjezdem do EZ (uzavřená zóna) ptal, jestli má dozimetr. Odpověděl, že ano. Dozimetr sice měl, ale ne s displejem, takže nám žádné hodnoty neukazoval a my byli opravdu rádi, že máme půjčený PM 1203 M od pana Jelínka.
Navíc se nám díky tomu podařilo vyvrátit míty ohledně radiace „100násobně převyšující všechny limity“, tak jak to většinou podávají naše sdělovací prostředky. (Tolik k objektivitě českých masmédií)
Odkazy:
Vylíčení haváre v ČAES podle cs wikipedie:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie
Přírodní rezervace: Černobyl:
http://www.osel.cz/index.php?clanek=1867&akce=show2
Černobyl Československo neohrozil:
http://www.blisty.cz/art/17681.html
Dokumentární videosnímky havárie a její likvidace:
http://www.pavrda.cz/cernobyl/video.html